† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Miluji a chci Tě stokrát víc. V slzách, smíchu, trápení i štěstí, dělit se s Tebou o vše v každý čas, aby, až jednou na vlasy nám padne sníh, mohli jsme si říct - život byl krásný.
W.Shakespeare
Dne 3. dubna 2010 jsem si vzala toho nejlepšího muže na světě. Vyměnili jsme nejen prstýnky ale i svá srdce, a já věřím, že nám láska vydrží do skonání světa.
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Výsledkem jsou totálně zničené koberce ( doufám, že půjdou vyčistit ), zlomené WC prkénko ( nějakému borci bylo líno přinést si žebřík, tak co by se nepostavil na záchod, že? ), nedostatek místa v kuchyni, jelikož tu máme kočárek, který má své místo na chodbě, a věci z komory ( abych uvedla věci na pravou míru, někdo zhora se rozhodl obyvatelům cihlových baráků znepříjemnit životy a rozdělit tak montáž nových okem do dvou etap )
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Tak nám dneska začli dělat nová okna. Teda nám ještě ne, ale sousedům nad náma. Kravál od půl sedmé ráno do půl sedmé do večera. Už aby to bylo za náma! Ještě ke všemu nám do chodby narvali zbylá okna co dneska nenadělali, je toho asi dvacet kousků, rozličných velikostí, ale zabralo to celou chodbu tak, že neprojedu s kočárem! Do háje! Jsem tak vytočená! Zrovna dneska jsem se chtěla jít projít, venku je fajně a oni mi - s prominutím - ZASEROU chodbu oknama a na moji poznámku, že s kočárkem se tam asi fakt nevlezu mi odpověděli, že aspoň mám jistotu, že nám ty okna nikdo neukradne! Že je to pěkně zamčené! Kdybych neměla Daniela v náručí tak po něm skočím. Včera, jelikož bylo horko tak jsem celý den byla doma a dneska když je polojasno, fouká větřík, je ÚŽASNĚ, tak budu co? Sedět doma na prdeli. SUPER!
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6A je to tady, léto v plném proudu. Ven vycházím jen při úsvitu nebo západu slunce, přes parné poledne stojím u parného sporáku a snažím se něco kuchtit. Včera to byly holandské řízky, dneska tvarohová buchta. Vždycky jsem spocená jak prase na poušti. Ještě že aspoň dítě je hodné Přes noc mě nechá hezky vyspat, ať si s ním můžu celý den hrát. Chytrý kluk. Zrovna teď je jeho nejoblíbenější hračka plínka, nejoblíbenější jídlo ruka a zrovna včera se naučil vyluzovat zvuk "brrrm", tak jeho zábavou je to zkoušet znovu a znovu. Jo jo, Daneček dělá pokroky, za chvíli mu budou tři měsíce, pak tři roky, třicet let. To už budu stará, rezavá, opotřebovaná.
V tomto týdnu nám chtějí měnit okna, což o to, ona to ta okna i potřebují, jenže pro mě je to zase další práce. Bydlíme v cihláku. Toho prachu z cihel se budu zbavovat ještě rok. Musíme rozmontovat sedačku v kuchyni, vytáhnout a schovat všechny věci ze skříní, zakrýt všechen nábytek fólií. Naštěstí s malým budu v bytě od přítelových rodičů, ti jedou na týden na chatu. Taky bychom jeli. Kdyby nám ty okna nedělali. Takže máme po dovolené a já teď mám před sebou hromadu uklízení, balení a schovávání a zatím si tu sedím a píšu. No nic, půjdu něco dělat
PS: Představte si! Já už nikdy nemůsím žehlit. Přítele to tak chytlo, že už si vyžehlí i košile tak krásně, že sama bych to nesvedla líp. Ještě vařit ho naučím a nemusím dělat nic
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Včera jsem se konečně dokopala k tomu, že konečně vybereme pevné datum svatby a že konečně v pondělí zajdeme na matriku to oznámit. Věřte tomu nebo ne, ale já jsem se půl dne dokázala kochat svatebními šaty (už mám vybraný salón, jen tam zajít), vybírat si svatební doplňky a prolézat stránky nabízející fotografování a natáčení Velkého Dne s velkým V a velkým D!. Mám vybranou restauraci i svatební menu, sestaven plán hostů. takže i jakž takž rozpočet na hostinu, ale budu ho muset přepočítat, jelikož jsem zapomněla přičíst novomanžele a odečíst děti, a odečíst dvě masová jídla a přidat dvě jídla vegetariánská.
No musím říci, že když jsem se dozvěděla, co všechno se musí připravit, zorganizovat, udělat, neudělat, říkala jsem si jestli ty nervy za to stojí:-) Ale jo, my to nějak zvládnem..
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Asi jako každé dítě měla moje neteř Peťka (dcera sestry mého partnera) radost z toho, že se konečně naučila říkat " r ". Také ho při každé příležitosti ve slovech zvýrazňovala: "My jsme si dneska ve školce hrrrrráli na peška." "Neberrrrr mi to" "Mám tě rrrrráda"... Přišlo mi to hrozně úsměvné, jak jsem ji tak poslouchala, ale co mě rozesmálo. bylo : "Mamí mamí, já jsem si prrrrrdla!"
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Dneska už doopravdy začnu s redukcí mé váhy po porodu. Přecejen mi to dělá problémy.. nohy mě bolí, záda mě bolí, a už nejsem v určitých oblastech žití tak ohebná a živá jako jsem bývala. Dalo by se říct, že začínám mamkovatět. Za chvíli mé těhotenské oblečení bude normální oblečení a vedle svého vypracovaného partnera budu vypadat jako jeho "omyl" Nikdy jsem nebyla a ani nebudu štíhlá
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Ano už je to tak. Ve svém mladém věku jsem se stala mladou maminkou, které nic nechybí. Mám krásnou rodinu, milé přátele, maturitu - no lepší to snad už ani nemůže být. Kolikrát si říkám, co mě dál v životě čeká, když mi už teď takhle všechno prvotřídně vychází? Našla jsem skvělého hodného chlapa, po roce seznámení jsme se zasnoubili, po dalším roce máme dítě a za další rok se bereme. Dovoluji si připomenout, že do toho jsme ještě zvládli sehnat pěkný byt a já jsem udělala maturitu. Krása.
Ještě nové zuby a bylo by to dokonalé. Ono se říká, že každé dítě stojí matku jeden zub. V tom případě bych musela mít snad trojčata. Já mám holt na ty zuby smůlu. A na zubaře taky. Chodila jsem k jisté "Francisce Drakulovič", která se v mých zubech doslova vyžívala a do toho na mě ještě šišlala. Poslední kapkou pro mě bylo, když jsem k ní přišla se zlomeným zubem a ona začla sestřičce nadávat, že mě měla objednat, že ona takhle bude přepracovaná. Teď už mám zubařku novou, a nemůžu si stěžovat. Zatím. Zubař je pro mě citlivé téma, určitě se o něm ještě hodněkrát zmíním.
Ale abych se vrátila k tomu o čem jsem chtěla psát. Byla jsem do svých sedmnácti let (podotýkám, že teď mi je čerstvých dvacet) šílený puberťák, který všechno ví, všechno zná a na všechno má odpověď. Svým rodičům jsem připravovala pěkně peprné chvilky, od zařízení paušálu počínaje, přes pozdní příchody a drsnými hádkami konče. Měli to se mnou HODNĚ těžké, ale zvládli jsme to. Přitom tu šlo jen o komunikaci. Teď už komunikujeme o sto šest, a to byste měli vidět, jak si rozumíme.
Myslím, že velký vliv na mě měl pohled na rodinu mého přítele, kde všechno klapalo, bylo na nich vidět jak se všichni mají rádi, jak spolu vycházejí. Začala jsem se měnit. K lepšímu. Začala jsem naslouchat svým rodičům, oni začali naslouchat mi, a také jsem konečně začala POSLOUCHAT Když jsem měla být doma v tolik a tolik, byla jsem doma. Pokud jsem měla spoždění, napsala jsem, aby o mě naši neměli strach. Ano, oni měli strach, nechtěli mě omezovat. To jsem taky při svých pubertálních výlevech nechápala. Vždyť jsem byla dospělá a ONI mě pořád jen kontrolovali a omezovali! ONI to, ONI tamto ONI... ne JÁ. Konečně jsem začla jinak uvažovat a konečně je nám dobře
Pamatuju si na den, kdy jsem našim oznámila, že jsem těhotná. Dlouho, dlouhatánsky jsem se na to připravovala, ale nakonec jsem stejně zvolila úplně jinou taktiku, než jsem si připravila. Od přírody jsem hodně citlivý člověk, a spoustu věcí řeším pláčem. Ať jde o radosti či strasti. Jako by to bylo včera kdy jsem se tátou dopoledne hrozně pohádala. Kvůli blbosti. Naprosté konině. Kdybych chvilku tápala v paměti, tak bych si možná i vzpomněla kvůli čemu. Ale to není důležité, to hlavní je, že k večeru jsem pocítila velkou vlnu lítosti nad tím, co jsem řekla a potřebu se omluvit jsem považovala v danou chvíli za nutnou, takže jsem šla do obýváku, kde mí milovaní rodiče seděli pěkně pospolu, každý u svého počítače či notebooku, a jako ve snu jsem šla k tátovi, objala ho a omluvila se mu za tu nesmyslnou hádku, kterou jsem vyvolala a řekla mu (již ubrečená-hrozně mě to, co jsem řekla, dojalo), že ho mám strašně ráda a že už to nikdy neudělám. Taťka překvapen a určitě i mile potěšen () mou omluvou se, po dotazu mé starostlivé mamči jestli se něco nestalo, jestli je všechno v pořádku a mé následné odpovědi, že se nic nestalo a že je všechno v pořádku, jen tak s pobavením zeptal, jestli v tom případě nemám krámy ( pro neznalce slova "krámy" = menstruace). Odpověděla, že ne.
"No tak je čekáš asi, co?"
"No právě, že ne, že jsem je měla dostat a nedostala jsem je." (pořád jsem brečela jen tak trošku, spíše fňukala)
"No tak si kup těhotenský test"
"To už jsem udělala a byl pozitivnííííí" Uááááááááá" (propukla jsem v hysterický pláč)
Naši na chvilku ztichli a ztuhli, jakoby se potřebovali s něčím vyrovnat nebo co, teď postupem času mi to přijde až úsměvné, jak jsem je tak pozorovala zaseknuté, jen tak mlčky sedící. Asi jim probíhalo hlavou něco v tom smyslu, jak dostuduju, jak a kde budeme bydlet, jestli se vůbec uživíme. Ten den jsem šla spát s obrovskou úlevou a pocitem naprostého štěstí. Naši se s tím postupně vyrovnávali, ba co víc, začali se na malého vnoučka hrozně těšit. Teď už se ho nemůžou nabažit, jsou za něj rádi, a táta, aby si pojistil, že dodělám školu mi za maturitu přislíbil svatbu. Paráda
Celých devět měsíců jsem si užívala, až na ten poslední, to už bylo takové zdlouhavé, připadala jsem si opravdu jako slon a navíc jsem byla celá bolavá, ono 23 kg navíc není sranda. Sranda je že mi 15 zůstalo a ještě srandovnější bude, jak ty kila dám dolů a jestli je vůbec dám dolů
A víte co bylo ještě "vtipné"? Můj porod. Nejdříve mě po týdnu přenášení hospitalizovali kvůli vysokému tlaku, alespoň jsem se s doktorem, abych tam neležela jenom tak ladem, domluvila na vyvolání porodu. pondělí večer jsem dostala první tabletu, uterý rano, odpoledne druhou, v 16:15 mi praskla plodovka a začly šílené silné ale nepravidelné kontrakce. Odvedli mě na hekárnu a tam mě nechali samotnou. Nikdo mi nic neřekl, prostě mě tam jen tak nechali, a já jsem najednou začala litovat, že jsem si k porodu někoho nepřizvala. Ze začátku to ještě šlo, sprcha pomáhala, míč pomáhal, ale ke konci už jsem nemohla nic jiného než stát, dokonce jsem ve stoje i spala. Po celých 22 hodinách mě z toho utrpení vysvobodil lékař, který mě poslal na císaře. Pocítila jsem velkou úlevu ale zárověň i obrovský strach. S tím jsem nepočítala. Byla jsem tak omámená bolestí, že jsem skoro neviděla na papíry které jsem podepisovala. Byly to 4 papíry velikosti A4 a bylo v nich něco o tom, že souhlasím s anestezií, že jsem byla poučena a kdyby se něco stalo, tak komu můžou poskytnout informace a komu ne. No jakoby mi to nemohli dát předem, a v okamžiku těch největších bolestí se mě ještě ptali na jméno dítěte. V okamžiku, kdy jsem si nemohla vzpomenout ani na vlastní jméno se mě ptají na jména dítěte. Pro kluka Daniel Adam ( dodnes si na to jméno můj milovaný nezvykl, tak když se s ním chci pohádat, stačí, když malému říkám Adámku) a pro holčičku jsem chtěla Nikolka. Naštěstí jsem to nezmotala.
Když mě vezli na operační sál, už jsem skoro nic necítila, měla jsem v zádech zavedený katetr (takovou hadičku), do které mi píchli nějaký roztok, který mě umrtvil od pasu dolů. Unavená bolestí už jsem skoro nevnímala, ale vzpomínám si na milý hlas sestřičky, která mě uklidňovala, že všechno bude v pořádku, mluvila na mě, a její hlas mi připadal jako vysvobození. Potřebovala jsem KOMUNIKACI, potřebovala jsem někoho, kdo by na mě mluvil, i když já už jsem nebyla schopna slova a alespoň na tom sále se mi to splnilo. Když mi z břicha vytahovali toho mojeho malinkatého drobečka, cítila jsem to. Nebolelo to, ale bylo to takové zvláštní, chtěla jsem to vidět ale to mi nedovolili. Ach jo.
Ve 14:12, 22.4. 2009 po 22hodinách bolestí se to stalo. Narodil se nám nádherný syn, babičkám a dědečkům nádherný vnuk a tetičkám a strýčkům překrásný synovec. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Plna euforie z narození chlapečka který měřil 57cm a vážil 4040g jsem rozjímala, když v tom slyším doktory: "Co teď máš?" "Já mám svaly" "Tak jo, já si beru kůži" Zašívali mě. Pak už nevím skoro nic, jen si pamatuju šťastný a úlevný úsměv mamky, která byla celou dobu před operačním sálem a celá vynervovaná čekala, co bude. Celou dobu co jsem byla na hekárně jsem psala střídavě jí, střídavě mému partnerovi co a jak a prý když jsem napsala, že jdu na císaře, že už to nemohla vydržet a musela za mnou jít. Viděla Danečka jako první, v inkubátoru, museli ho trošku křísit, proto ho neukázali hned mi.
Odvezli mě na JIPku a v osm večer jsem viděla naši malou pusinku. Byl nádherný. Celý červený, oteklý, ale zdravý a prostě úžasný. A tak mi začla poslední klidná noc. Teď mám ze života kolotoč plný strachu ale především radosti z našeho malého klučiny.
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Dnes jsem se přistihla, jak hledím, na svého téměř rok a půl starého syna a v hlavě mi probíhá spoustu okamžiků od prvního pasení koníčků, po první krůčky, první návštěvu zubaře nebo herničky, a jak ten čas opravdu rychle letí. Z porodu jsem se ani nestačila pomalu vzpamatovat a už mám doma z malého miminka pomalu se utvářející osobnost,
† 13. 03. 2011 | kód autora:
QF6Ach ano, už je to dlouho co jsem zde nevložila žádný článek, je to dlouho od doby, co jsem se stala matkou a taky dlouho co si slibuji, že začnu se sebou něco dělat. JSEM HROZNĚ LÍNÁ! To je můj problém. Od Vánoc mám doma Orbitrek, a byla jsem na něj všehovšudy snad jen desetkrát. Dneska jsem se konečně tak nějak "rozhodla" (to je takový ten pocit, kdy si řeknete, já už to opravdu dokážu). Rozhodla jsem se změnit si život, udělat něco pro sebe. Tohle moje rozhodování trvá už asi měsíc, možná dva, a díky tomu jsem lehčí o pět kilo. Fajn, ještě potřebuju dvacet shodit:) Díky mému budoucímu muži za to, že mě podporuje, a jde do toho se mnou. Musím na sebe prásknout, že velice aktivně jsem nám založila sešit "Naše hubnutí", kde sepisuji vše co za den sníme a váhu ráno-večer. Už jenom to, že mě to baví vyplňovat, tak se snažím, aby byly vidět výsledky, jelikož mám jen o deset kilo méně než můj muž a nejhorší je že já to mám v tucích, kdežto on ve svalech a ještě má třicet centimetrů navrch. TRAPAS!:-) No držte mi palce, do svatby zbývají necelé tři měsíce, snad je to pro mě dost velká motivace. Ikdyž doteď jsem skoro nic nedělala. Ale je pravda, že kdybych se opravdu drželam tak mi to jde jako po másle, jelikož doteď jsem přestala jíst bílé pečivo, sladkosti (i když si sem tam dopřeju čokoládový tvaroháček a nebo karamelovou mléčnou rýži), snažím se jíst co tři hodiny a hodně piju a kila jdou dolů, teď ještě začnu cvičit a mám dole i tuky.
No takže mi držte palce, s chutí do toho, půl je hotovo. Začínáme...:)
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
